Je ministryně financí národní poklad nebo velký omyl?

Nedávno jsem dal na svůj facebook post dosti ostře kritizující ministryni financí Alenu Schillerovou. Základ byla statistika: V prvním letošním kvartále se vládní dluh měřený poměrem k HDP zvýšil o 6,3 procentního bodu.

Což je druhý nejrychlejší růst v Evropské unii za Kyprem.

Ano, uznávám, byl jsem ironický.

Nicméně fakta jsou fakta.

Ostatně jsem chtěl vyprovokovat reakce. Byl jsem zvědavý, jaké budou, co můžeme očekávat v kampani.

Ty nezklamaly. Jak přímo pod postem, tak hlavně osobní do zpráv.

Hlavní: Co kritizuješ, když vládnete spolu a když držíte estébáka u moci. Ale také: Paní Schillerové nesaháš po kotníky, je to nejlepší ministryně financí v dějinách. Radši mlč! A konečně: Vždyť za to můžou socani, kteří jen rozhazují cizí peníze. Jenom kradete lidem peníze.

Přepisuji to i s tím tykáním mnohdy od lidí, se kterými jsem se v životě neviděl, nadávky opisuji nebo vynechávám. Nicméně je celkem jasné, že tohle budou evergreeny příštích měsíců, takže má smysl na to odpovědět hned.

„Vládnete spolu“. No dobrá, to je jistě pravda. Vládli jsme a vládneme, i když to většinou je hádali jsme se a hádáme se s ANO, s Andrejem Babišem, s Alenou Schillerovou. Koexistujeme se všemi jejich hříchy. Ale především s jejich bonusem, který dostali od voličů: 29,64 procenta všech odevzdaných hlasů. Kdybychom s nimi nevládli my, bude to KSČM a SPD. Nebo ODS s podporou SPD. Nebo nějaká jiná divná směs. Proboha: Podívejte se objektivně na výsledky minulých voleb a najděte mi jednu jedinou rozumnější variantu. V jakékoliv konstelaci by vládlo ANO plus někdo. Při dominanci Andreje Babiše v roce 2017 jiná verze nebyla. Pokud to v diskusi pod blogem někdo hodlá zpochybňovat, tak ať také napíše, jak to mělo být vyřešené. Beru jen verze bez extrémistů, tedy bez SPD.

„Nejlepší ministryně“. To mi připadá srandovní a může to říct jen někdo, kdo nesleduje ekonomický vývoj. Tempo našeho zadlužování je extrémní. Sobotkova vláda se dostala z úrovně 41 procent HDP na 32 procent HDP. Babišova vláda se z těch 32 procent dostala na předpokládaných 45 procent na konci tohoto roku. Ano, jistě – virus. Ale jak vysvětlit, že rozpočtový výhled paní Schillerové předpokládá skoro 55 procent na konci roku 2024? To je prostě ekonomické šílenství a jen fakt, že zahraniční agentury předpokládají změnu stylu vládnutí a řízení ekonomiky (už ne jako firmu?) nás zachraňuje od zhoršení ratingu.

Úplně nejvíc mám rád tvrzení, že současných asi 43 procent dluhu vůči HDP je „pohoda“, protože skoro „všichni ostatní“ jsou na tom hůře. To je mi ale argument! Navíc: Ten problém je v dynamice růstu našeho dluhu. Ostatně se podívejte na graf. Ten to ukazuje asi lépe než všechna slova.

Právě kvůli zjevnému trendu ale trhy nedají na doufání jako agentury. Na trzích totiž jde o skutečné peníze, a proto nám už vysvědčení vystavily. Jedničky na něm nenajdete. Naopak. Letošní tranše dluhopisů ke krytí českého vládního dluhu prodáváme nejdráž ze všech zemí Evropské unie. Za řadu z nich (neříkám za všechny) jsme zaplatili více než 2 % p.a. Víte, za kolik si půjčuje Řecko? Za polovinu. Ani nechtějte vědět Německo nebo jiné rozpočtově odpovědnější státy.

To je tikající bomba v podpalubí českých veřejných financí. Ale o tom se v nové knížce Andreje Babiše fakt nedočtete. Pan premiér (nebo spíš Marek Prchal a jeho tým) nikomu nepřiznají, že tuto zemi spolu s paní ministryní finančně přivedli před popravčí četu, která jen čeká na to, jestli dojde k nějaké rozumné změně ekonomické politiky země, nebo jestli zmáčkne spoušť.

Když se objektivně podíváme na čísla, nemůžeme se divit. Máme v rámci Unie vysoké schodky vůči HDP, zároveň jsme ale měli skoro největší propady HDP během koronakrize a nyní jsme za druhé čtvrtletí roku vykázali sice číselně velký (7,8 procenta), ale oproti předpokladům naopak nebezpečně malý růst (očekávání byla minimálně 9 procent). Jinými slovy: Vynaložili jsme obrovské peníze na zmírnění krize, ale způsobem, který se ukázal ve srovnání s ostatními evropskými státy jako tragicky málo efektivní.

Jistě – v tom není jako viník jen ministryně Schillerová. To se podívejme na premiéra, ten nese finální odpovědnost a řídí stát jako firmu, na ministra průmyslu, obchodu, dopravy (nevynechal jsem něco?), na ministryni pro místní rozvoj… To jsou hlavní hospodářské resorty, přes které procházejí největší investice, kde se dělají klíčové politiky, nejdůležitější rozhodnutí. Při vší úctě ke kolegovi Zaorálkovi: Ministr kultury ekonomiku příliš neovlivní.

„Socani rozhazují cizí peníze“.  Já tento „argument“ úplně miluji. Musel bych to přesně spočítat, ale tvrdím, že i kdybychom sečetli všechny růsty výdajů rozpočtu, které jsme jako sociální demokracie navrhli a prosadili v posledních letech (nad rámec zákonných valorizací), ani zdaleka se nedostaneme na sekyru 150 miliard v rozpočtu, kterou přinesl naprosto chybný „daňový balíček 2021“ (ještě se k tomuto zářezu ANO, ODS, SPD a některých komunistů vrátím).

Sociální demokracie formuluje v této oblasti dvě základní myšlenky. První je, že veřejné služby (bezpečnost, zdravotnictví, sociální zajištění, podpora zaměstnanosti, školství a další) mají přednost před individuálními zájmy jednotlivců. To je zásadní strategická věc. Ale možná ještě podstatnější je ta druhá, která se odehrává tady a teď: Sociální smír a společenská stabilita jsou hodnoty, ze kterých těží úplně všichni, nejvíce však bohatí a velké společnosti. Proto by právě bohatí a velké společnosti měli na tento smír nejvíce přispívat. To je důvod, proč říkáme, že náklady koronakrize musí nést nadnárodní koncerny, banky, nejbohatší skupiny obyvatel.

Sociální demokracie přece vůbec netají, že se snaží programově o přerozdělování peněz, o to, aby extrémní bohatství bylo přiměřeně zatíženo daní, aby velké zisky byly adekvátně zdaněny, aby firmy unikající do daňových rájů byly daněny tam, kde vytvářejí bohatství, odkud vyvádějí peníze. To není „závist“ nebo „nepřejícnost“, jak je nám mnohdy podsouváno. To je poznání, že za sociální stabilitu mají platit ti, kteří z ní těží. A sociální stabilita je možná jen tehdy, pokud existuje solidarita.

A ještě v těch ohlasech na můj post zazněla jedna osobní notička: „Vždyť si sám podpořil rozpočet s tím děsným schodkem. Tak co nadáváš!“ Ano, s děsem jsem zvedl ruku pro. V době hlasování o tomto rozpočtu (a ještě více v době hlasování o druhé upravené verzi), bylo jasné, že se řítíme ve špatném autě z kopce po silnici plné výmolů a zatáček. Tragédie byla hotová ve chvíli, kdy prošla varianta Andreje Babiše (okopírovaná doslova od ODS) na zrušení superhrubé mzdy. A pro ni jsem nehlasoval ani náhodou, dokonce jsem se poprvé v životě shodnul doslova a do písmene s Miroslavem Kalouskem, tehdy ještě poslancem. Už tím okamžikem bylo „vymalováno“. Kdybychom poté (zdůrazňuji to „poté“) neschválili rozpočet jako takový, jeli bychom ve stejně mizerném autě, ze stejně mizerného kopce. Jenom bychom pro zábavu zhasli reflektory, aby to byl ještě větší adrenalin. A vyslali bychom oněm agenturám a trhům (viz výše) nepřehlédnutelný signál, že tuhle zemi kočíruje parta nezodpovědných šílenců.

Zjednoduším. Když nyní platíme za náš dluh dvě procenta, bez schváleného rozpočtu by to bylo 2,5 nebo tři procenta nebo možná ještě více.

Budu si ty chvíle, kdy mačkám knoflík „pro“, pamatovat celý život. Cítil jsem se hrozně. Ale bylo to pro Českou republiku pořád lepší než ty rozpočty potopit. Ano, nebylo to možná „zásadové“. Jenže jedna věc je platit za náš dluh ročně 50 miliard na úrocích nebo 100 miliard na úrocích. Když se mám rozhodnout mezi těmito 50 a 100 miliardami nákladů, tak bez ohledu na to, že mě pak někdo „vláčí Facebookem“, a bez ohledu na to, že ponesu politické náklady takového hlasování, zvednu ruku pro těch 50 miliard.

Nebudu zapírat, že mě politika baví. Dělám ji rád. Ale nezaprodám kvůli tomu duši.

Jedním z témat podzimních voleb bude, jestli je ministryně Schillerová:

1. žena na svém místě, takový národní poklad zachraňující ekonomiku, nebo
2. žena, která se ocitla tam, kde být nikdy neměla.

Poslední čtyři roky jsem místopředsedou rozpočtového výboru sněmovny. Takže kvalifikovaně mohu říct: Alena Schillerová má řadu fajn vlastností. Má třeba dobré vizážisty a kadeřníky. Dá se s ní dobře pokecat. Ale jako ministryně financí neodvádí pro tuto zemi dobrou práci.

Ostatně stejně, jako její šéf.

 #sorryjako