Sonda do duše silničního piráta

Nikdo z nás není svatý a každý zkušený řidič se určitě někdy dostal do situace, že jel rychleji, než v tu chvíli dovolovala pravidla. Většina z nás se ale potom pokorně vrátí k jejich dodržování. Jsou ale lidé, kterým porušovat rychlostní limity činí naopak potěšení. Zákonům se zkrátka vysmívají. Říká se jim silniční piráti. Typickým pirátem silnic byl pro mne donedávna člověk, který v neosvětleném mercedesu, s dvěma promile v krvi a v rychlosti 134 km/hod v obci zabil před pěti lety tři policisty. Jako distributor pochybných lihovin je ale tento člověk postavou z krimi polosvěta, někdo, od koho takovéto asociální chování nepřekvapuje. Zatím jsem se ale neslyšel o člověku, který je jinak spořádaným občanem a pirátství v něm probleskne teprve na silnici. Teď jsem o takovém slyšel poprvé.

Před soudem stanul devětatřicetiletý manažer Petr M. Soud jej vinil z toho, že se svým luxusním BMW odmítl zastavit policejní hlídce a dokonce na policistu najížděl. Nebylo mu to však mnoho platné, protože policie tentokrát Petra M. zadržela. A po právu se ocitl před soudem. 

Pan M. ovšem soud náležitě šokoval: „Pokaždé, když zastavím hlídce, tak mě to stojí nějaké peníze. Chovají se ke mně arogantně, takže jim už nestavím. To přece není trestný čin. Akorát mě tentokrát chytili. Když jsem viděl toho policistu, vyhodnotil jsem situaci, abych se mu mohl vyhnout, a ujel jsem. Rozhodně jsem na něj nenajížděl“, začal svoji obhajobu. Kdepak omluvy a výmluvy na stres a důležitou schůzku. Pan M. prostě nedodržuje zákony této země a nemá problém se tím pochlubit. To ovšem zdaleka nebylo všechno. Advokát pana M. totiž ještě přitvrdil: „Kdyby můj klient chtěl toho policistu srazit, tak by to udělal. Ale on se mu jen vyhýbal.“ 

Přiznám se, že když jsem to četl, vyvstal mi na čele studený pot. Taková odzbrojující upřímnost člověka až děsí. Jistě, je to „upřímnější“než výše zmíněné vytáčky a výmluvy lidí, kteří hrají před soudem divadlo, aby pak podobně silná slova používali mezi přáteli. Takhle se alespoň lidé dozvědí, jak někteří lidé uvažují, a my, kteří se zabýváme dopravou a bezpečností silničního provozu, získáme studijní materiál. Takové okno do duše silničního piráta. 

Pan M. není žádný zločinec. Pracuje jako manažer v seriózní firmě, je vzdělaný (dokonce prý učil na nějaké vysoké škole), určitě řádně platí daně a nejspíš by ho ani nenapadlo ukrást třeba kolegovi v práci peněženku. Jeho úcta k zákonům silničního provozu je však pravděpodobně nulová. Těžko říci, proč tomu tak je. Někteří lidé to mají v povaze, jiným se třeba stalo nějaké příkoří, které si tímto způsobem kompenzují. Každopádně jde o člověka, který na rozdíl od většiny občanů této země (v což pevně doufám) zákony z principu nedodržuje. 

Jelikož jde ovšem o člověka inteligentního, nedodržuje jen ty zákony, při jejichž porušení mu nehrozí velké riziko. Pan M. například nezaútočí na svého neoblíbeného kolegu, protože ví, že to je trestný čin. Stejně tak ho nenapadne ukrást výše zmíněnou peněženku, protože dobře ví, že by se na pracovišti společensky i morálně „odepsal“. Stejně tak je mu ovšem jasné, že porušením silničního zákona moc neriskuje. Policistů je na silnicích málo, jsou zatíženi zbytečnou administrativou, a tak mu určitě naprostá většina dopravních přestupků bez větších problémů projde.

A když lidově řečeno „padne kosa na kámen“, setká se se značně benevolentními zákony, díky kterým se jeho jednání obejde bez drakonického trestu. Jak se to ostatně stalo. Pan M. byl zcela po právu odsouzen k podmíněnému trestu a zákazu řízení motorových vozidel. Není to přitom (jak se domnívají někteří diskutéři) chyba soudu, jehož rozsudek mi navíc nepřísluší komentovat. Chyba je v nedokonalém a propustném systému a také v zákonech. Kdyby bylo nezastavení na pokyn policejní hlídky trestné, pan M. a jemu podobní by museli se skřípěním zubů zastavovat. Kdyby náš právní řád znal doživotní zákaz řízení, pan M. a jemu podobní by se skřípěním zubů sundávali nohu z plynu.

A kdyby se i přesto rozhodli zákony porušovat, policie a soudy by je zcela v souladu se zákonem potrestali a na našich silnicích by takovýchto řidičů bez bázně a hany ubylo. Musíme změnit zákony tak, aby se daly efektivně použít proti silničním pirátům a zároveň, aby z nich neměli zbytečné obavy slušní řidiči, protože chybu udělá občas každý. Proti silničním pirátům ale musíme bojovat všichni. Ze začátku třeba tím, že se pokusíme změnit společenskou atmosféru, která jejich excesy v mnoha případech toleruje. Psal jsem to už několikrát, ale zopakuji to zas. Je skutečně na místě tolerance, když je ohrožen či zmařen lidský život? Já v tom mám jasno. Co vy? 

Váš Roman Onderka