Kurzarbeit není záchrana. Ale je to dobré lano

Koalice se shodla na pravidlech pro kurzarbeit. Jsem samozřejmě rád. Ostatně jsme se ho snažili jako opatření pro krizové časy prosadit dlouho. Ale musím varovat – to není samospasitelný krok. Pomůže. Sám ale nezachrání.

Aby bylo legislativně jasné v jakém stavu jsme. Shodla se koalice, následuje vláda a pak parlament. V Poslanecké sněmovně o tom jistě bude velká diskuse, ale předpokládám, že kurzarbeit podpoří nejen vládní strany, ale jistě i někdo z opozice. A že projde.

Mnozí přitom budou skřípat zuby.

Vím, že odborům vadí pouhých sedmdesát procent čisté mzdy jako strop podpory při vyřazení z práce. A vím, že v Německu, kam se tímto opatřením díváme, kde se inspirujeme a na které odkazují odbory, je to procent devadesát i sto. Já těm námitkám rozumím velmi přesně, jenže je třeba také vidět, že prostě nejsme tak silní, jako to Německo. Těch sedmdesát procent je také výsledek koaličního kompromisu. Tak je třeba to brát. Konec konců stačí si vzpomenout na stav jednání před týdnem nebo dvěma – tehdy ANO odmítalo jít nad padesát procent čisté mzdy. Můžeme samozřejmě žít ve zbožných přáních, že více by bylo lépe. Jenže reálně je to tak, že tohle je maximum možného, na čem se umíme shodnout.

Pouze k tomu poznamenám, že v Německu, které má s kurzarbeitem dlouhé a dobré zkušenosti, se opakovaně vede diskuse, zda pravidla nejsou nastavena příliš volně a zda nevedou k tomu, že podniky pod tlakem nejsou nuceny dostatečně bojovat s vlastními náklady a posilovat svoji efektivitu. A také zda pravidla nejsou benevolentní a nevedou ke snížení motivace zaměstnanců. To je dobré vědět a nutné vnímat.

V podstatě více rozumím námitce zaměstnavatelských svazů (ale i odborů) proti zastropování podpory výškou průměrné mzdy. To může v některých oblastech a výrobách s vysoce kvalifikovanou pracovní silou a tedy s podstatně vyšší mzdou vést k problémům pro podniky. To je jistě téma, které bude potřeba v parlamentu diskutovat a u kterého si dovedu představit tlak na vhodnější úpravu koaliční dohody. Zde totiž zastropování průměrnou mzdou může znamenat skutečný problém a vidím celkem jednoduše okolnosti, za kterých právě toto povede v některých případech k nefunkčnosti kurzarbeitu jako takového. Tedy k tomu, že systém nezapůsobí jako brzda růstu nezaměstnanosti a možnost pro firmy, aby si udržely pracovníky pro dobu po krizi.

Celkově je ale otevření cesty k zavedení kurzarbeitu přes všechny výtky a námitky ke konkrétním parametrům přesně to, co nyní opravdu potřebujeme a co může pomoci české ekonomice překonat krizové období. Důležité je to krizové období – celý systém nebude k použití kdykoliv, ale pouze tehdy, pokud ho vláda zprovozní na určitou dobu příslušnými kroky. Tedy v případě hospodářské krize. Není tedy třeba se bát zneužívání věci v dobách růstu.

Dohoda o kurzarbeitu nebyla jednoduchá a nemá smysl zastírat, že šla na dřeň soudržnosti koalice. Nakonec ji ale máme a já doufám, že do legislativní podoby bude proměněna dostatečně rychle na to, aby začala reálně pomáhat ekonomice. Všichni, kdo sledují data o hospodářství, vidí určité vcelku dobré signály, že ekonomika se vzpamatuje z jarního šoku. Ale také stejně dobře víme, že to nebude bez vážných škod. A právě ty škody je třeba zmírnit, nenechat je dopadnout na zaměstnance a na podniky s plnou silou.

Nelze to ale vidět tak, že kurzarbeit zachrání každého. Krize vždy odhalí podniky, které nejsou schopné vytvářet dostatečnou hodnotu. Kurzarbeit je ale dobré záchranné lano pro ty ostatní k tomu, aby se s krizí vyrovnali a vrátili se rychle k růstu.